Fórum 30 / 2019

fórum, výstava, besedy

5. – 8. a 16. – 17. listopadu 2019
Synagoga na Palmovce

Skoro každý si klade otázky, kam dnes směřujeme a co nám dalo třicet let ve svobodné společnosti po pádu minulého režimu. Myslíme si, že jedním z nejdůležitějších odkazů je možnost otevřeného a svobodného dialogu. Během čtyř dnů v prvním listopadovém týdnu byla v Synagoze na Palmovce instalovaná tematická výstava dobových materiálů (tisk, fotografie) a byl tam otevřený prostor pro diskuzi a sdílení názorů s veřejností. Nedílnou součástí výstavy byly také aktuální odpovědi lidí na to, jak vnímali události roku 1989 a jak se cítí ve společnosti dnes. Proběhl také živý program s hosty:

Václav Špale, malíř, v listopadu 1989 člen Akčního výboru Občanského fóra výtvarníků
„Listopadový uragán“ – vzpomínky na okolnosti vydání tehdy aktuální knížky Bohumila Hrabala, Zdenko Pavelka,
otázky pro Michala Matzenauera, malíře a básníka, signatáře Charty 77 a člena VONSU
rozhovor s radním MČ Prahy 8 Michalem Švarcem a zastupitelem MČ Prahy 8 Tomášem Pavlů
Herec Jakub Gottwald četl z dobových dokumentů
Vzpomínky Moniky Žárské (překladatelka) a Viktora Žárského (přírodovědec a vyučující na Univerzitě Karlově) na události roku 1989

Rok 1989 se stal symbolem změny a znovunabytí svobody pro řadu národů. V celosvětovém měřítku skončila studená válka a blížil se rozpad hegemona totalitní moci Sovětského svazu. Pro náš region je zajímavý celý průběh tohoto období, protože se situace v každém státě východního bloku značně lišila. Pád totalitní moci v Československu byl poslední v oblasti střední Evropy. Pro srovnání v Polsku za pádem komunismu stálo dělnické hnutí, u nás to bylo tradičně ve spojení studentstva, umělecké sféry a disentu. Všechny aspekty předání moci byly v zásadě jedinečnými oproti ostatním státům. Nepadl jediný výstřel ani neproběhlo násilné úmrtí. Důležitou součástí změny bylo studentské hnutí, které stálo na počátku vývoje listopadových dní. Jak víme, začalo to ale už Palachovým týdnem v lednu 1989. Odkazy tohoto významného výročí si jsme si spolu s hosty a návštěvníky připomenuli v listopadu 2019 v Synagoze na Palmovce.

Co pro vás znamenají pojmy svoboda a demokracie?
Vnímám je jako základní předpoklad důstojné lidské existence, bez nich je to jen přežívání. Jen je třeba, aby si všichni uvědomili, že to s sebou nese i tu zodpovědnost. A že svoboda není o tom, že sobecky omezuji druhé, ale že je naopak respektuji. A ve všech lidských společenstvích, rodinou počínaje, platí, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. A jsme obloukem o té demokracii – musíme si dohodnout pravidla, a když je většinová shoda, pak je všichni budeme ctít a dodržovat.
Jana Šeblová (*1957)

Jak jste vnímala události roku 1989?
Hlavně tu atmosféru si pamatuju. Na tu se nedá zapomenout, byla úžasná. Všichni se na sebe usmívali a byli strašně milí. Pouštěli se ve frontě před sebe, do dveří v tramvaji se nikdo necpal, všichni vnímali ty druhé kolem, a opravdu si pomáhali. Když někdo někomu šlápnul na nohu, omluvil se ten „postižený“ a oba se rozesmáli a já jsem si myslela, že to už takhle bude napořád a že je svět nádherné místo… Víš, jak se lidi umějí radovat, když naši hokejisti vyhrajou nějaký důležitý zápas? Jak se fandí na Staroměstském náměstí a když to vyjde, jak jsou všichni nadšení a ta skvělá nálada je všude ve vzduchu? Tak taková podobná atmosféra tenkrát panovala všude, jen mnohonásobně silnější…
Kateřina S. (*1969)

Naplnila se očekávání, která jste měl po listopadu 1989?
Mám-li mluvit o očekáváních, musím zmínit jednu silnou vzpomínku, která se mi od té doby stále dokola vrací. Bylo 31. prosince 1989. Silvestrovská půlnoc. Stál jsem, tehdy patnáctiletý, s přáteli na Farské louce v Jizerských horách v jasné, mrazivé noci, dívali jsme se na hvězdy a připíjeli si na ten nový rok, o němž jsme všichni věděli, že bude dost jiný než ten předchozí. A v této chvíli mi kamarád podává láhev šampusu, která kolovala, a nadšeně mi říká: „… tak připijme na to, že jsou komunisti v háji…“. A já si vybavuji svou tehdejší reakci: „… no je to fajn, že jsou komunisti pryč, ale ten svinčík a marast, který nadělali v lidech. V hodnotách, v chování. To bude trvat několik generací, než se to srovná. Bude muset vymřít nejen generace našich otců, ale i naše a možná i ta po nás, než zmizí chování pokřivené komunistickým režimem…“. Tohle mi tehdy blesklo hlavou.
Libor Zapletal (*1974)