„Divočinu nelze ex definitione „vytvořit”, lze ji pouze připustit.“ Igor Míchal
srpen 2016, Přístav 18600 Nová divočina, to je příroda bující na místech, kde byste ji nečekali. V prasklině chodníků, na opuštěném nádraží, v bývalém lomu. Po tom, co místo opustili lidé, přebírá si ho příroda zpátky. Výstava Krajinou přílivu… Rohanský ostrov mapuje jedno z takových míst na břehu Vltavy v Praze. Ve 20. století se na široké pláni ve výrobních halách a betonárce připravovala výstavba pražského metra. Pak ale takřka celý areál zanikl, lidská činnost utichla a moci se ujaly přírodní procesy.
V kulisách rozpadlých továren začala růst tráva a stromy. Místo osídlili zajíci, koroptve a slavíci. Přírodní podoba Rohanského ostrova již ale pomalu mizí pod novou zástavbou, kterou tam plánují developeři.
Specifickou estetiku divočiny, která tam v mezičasí bují, zachytili fotografové Richard Hodonický a Zdeněk Helfert. Výstava vznikla v roce 2016 jako první akce pro veřejnost v režii spolku Krajinou přílivu.
18. – 23. 6. 2018, Synagoga na Palmovce V červnu 2018 jsme uspořádali týdenní výstavu v Synagoze na Palmovce na téma pozapomenutého českého humanisty Přemysla Pittra. Výstavu jsme měli zapůjčenou z Archivu Přemysla Pittra a Olgy Fierzové. V rámci týdenní expozice proběhly dvě doprovodné akce – projekce dokumentu na dané téma – Milujte své nepřátelé a beseda s veřejností, odbornicí na Pittra Monikou Žárskou a jeho spolupracovníkem Miroslavem Matoušem.
V roce 2018 to bylo 100 let od založení Československé republiky. Dobrá příležitost si připomenout důležité momenty a osobnosti z její historie. Kromě těch všeobecně známých jsou ale i postavy důležité a inspirativní, o jejichž životě a činnosti se moc nemluví. Přemysl Pitter (1895 – 1976) byl humanista mezinárodního formátu, někdy nazývaný český Nicholas Winton. Zachraňoval a staral se o děti, o které se nikdo jiný nezajímal. Věřil v lidskost a možné porozumění v časech a situacích, kdy to byly velmi těžko přístupné myšlenky. Mohli bychom ho považovat za snílka. Kdyby ovšem výsledky jeho celoživotní práce nebyly důkazem toho, že má cenu se snažit a může to fungovat.
Doprovodný program 18. června 2018
představení výstavy Evropský humanista Přemysl Pitter (1895 – 1976) a Archivu Přemysla Pittra a Olgy Fierzové – Lenka Lajsková z Národního pedagogického muzea J. A. Komenského a režisér filmu Tomáš Škrdlant
projekce filmu Milujte své nepřátelé. Dokument režiséra Tomáše Škrdlanta líčí příběh Švýcarky a Čecha, kteří změnili stovkám lidí život i pohled na něj.
21. června 2018
projekce rozhovorů s „Pittrovými dětmi“ z akce zámky
beseda s překladatelkou a odbornicí na Přemysla Pittra Monikou Žárskou a Miroslavem Matoušem, dlouhodobým spolupracovníkem Přemysla Pittra. Přemysl Pitter byl velkou postavou československé historie, připravili jsme pro účastníky prostor pro debatu o jeho osobě a jejím možném přínosu pro nás dnes. Pittrovy aktivity jsou až neuvěřitelně obsáhlé. Od spolků zabývajících se pacifismem či veganstvím přes akademickou Ymku a jeho provokativní křesťanský komunismus po spolek zabývající se československým vztahem k Sudetským Němcům a naopak. Hlavní a celoživotní pole působnosti pro něj byla pomoc dětem a následná pedagogická péče o děti z nuzných poměrů. Po druhé světové válce zachraňoval podle svého přesvědčení všechny děti, které to potřebovali.
výstava Promluva (Eliáš Dolejší) Tvorba Eliáše Dolejšího je nadčasová. Jeho záměrem je vytržení z žité zkušenosti času na základě přerušení běžného časového kontinua. Otvírá prostor pro možnost nové zkušenosti, která se přibližuje zakoušení posvátného. Tato zkušenost je specifická tím, že se vzpírá kontextualitě a hypoteticky funguje napříč sociálně-kulturními diskurzy. Tuto výstavu věnuje autor specifickému otevírání nové formy zážitku spojené s promluvou konkrétního prostoru a jeho vztahu s vystavovanými objekty. Název výstavy Promluva cílí na problematiku objektové ontologie a její formy. Na základě spojení prostoru a objektů vzniká prostor nový. Právě vztah mezi těmito subjekty a jejich dialog je výchozím bodem pro jiné vnímání a novou orientaci návštěvníků výstavy. www.works.io/elias-dolejsi/
film Central Bus Station (Tomáš Elšík) Dokument o druhém největším autobusovém nádraží na světě situovaném v Tel Avivu. V útrobách nádraží vznikla porodnice, kostel, knihovna a divadlo využívaná uprchlíky z celého světa. Je jednoduché se ve změti nekonečných chodeb ztratit…proto i toto místo má svého průvodce – Yonathana. Yonatan budovu autobusového nádraží považuje za jedno z mála svobodných a autentických míst v Izraeli. Společně s Yonathanem film sestupuje do míst, kde 20 let nikdo nebyl a odpovídá na všudepřítomnou otázku, proč je toto místo pravým domovem nejen pro Yonathana. www.centralbusstationfilm.com
koncert Meccaverius Society Instrumentální kapela Meccaverius Society byla založena v Praze roku 2012. Na počátku skupina vycházela především z post-rocku a free-jazzu, jejich hudební styl byl dále ovlivněn starými rockovými kapelami. Po několika letech hraní, především v pražských klubech, svůj hudební styl přetvořili a nyní jejich hudba obsahuje známky psychadelického a matematického rocku. Jejich vystoupení jsou doprovázeny live projekcemi Eliáše Dolejšího. V roce 2018 dělala kapela hudbu k filmu Central Bus Station. www.bandzone.cz/meccaveriussociety
Fotografie: Richard Hodonický a záběry z filmu Central Bus Station Spolupráce: Eliáš Dolejší, Magdalena Schnitzerová, Tomáš Elšík, kapela Meccaverius Society, spolek Krajinou přílivu a Sdružení Serpens
5. – 8. a 16. – 17. listopadu 2019 Synagoga na Palmovce
Skoro každý si klade otázky, kam dnes směřujeme a co nám dalo třicet let ve svobodné společnosti po pádu minulého režimu. Myslíme si, že jedním z nejdůležitějších odkazů je možnost otevřeného a svobodného dialogu. Během čtyř dnů v prvním listopadovém týdnu byla v Synagoze na Palmovce instalovaná tematická výstava dobových materiálů (tisk, fotografie) a byl tam otevřený prostor pro diskuzi a sdílení názorů s veřejností. Nedílnou součástí výstavy byly také aktuální odpovědi lidí na to, jak vnímali události roku 1989 a jak se cítí ve společnosti dnes. Proběhl také živý program s hosty:
Václav Špale, malíř, v listopadu 1989 člen Akčního výboru Občanského fóra výtvarníků
„Listopadový uragán“ – vzpomínky na okolnosti vydání tehdy aktuální knížky Bohumila Hrabala, Zdenko Pavelka,
otázky pro Michala Matzenauera, malíře a básníka, signatáře Charty 77 a člena VONSU
rozhovor s radním MČ Prahy 8 Michalem Švarcem a zastupitelem MČ Prahy 8 Tomášem Pavlů
Herec Jakub Gottwald četl z dobových dokumentů
Vzpomínky Moniky Žárské (překladatelka) a Viktora Žárského (přírodovědec a vyučující na Univerzitě Karlově) na události roku 1989
Rok 1989 se stal symbolem změny a znovunabytí svobody pro řadu národů. V celosvětovém měřítku skončila studená válka a blížil se rozpad hegemona totalitní moci Sovětského svazu. Pro náš region je zajímavý celý průběh tohoto období, protože se situace v každém státě východního bloku značně lišila. Pád totalitní moci v Československu byl poslední v oblasti střední Evropy. Pro srovnání v Polsku za pádem komunismu stálo dělnické hnutí, u nás to bylo tradičně ve spojení studentstva, umělecké sféry a disentu. Všechny aspekty předání moci byly v zásadě jedinečnými oproti ostatním státům. Nepadl jediný výstřel ani neproběhlo násilné úmrtí. Důležitou součástí změny bylo studentské hnutí, které stálo na počátku vývoje listopadových dní. Jak víme, začalo to ale už Palachovým týdnem v lednu 1989. Odkazy tohoto významného výročí si jsme si spolu s hosty a návštěvníky připomenuli v listopadu 2019 v Synagoze na Palmovce.
Co pro vás znamenají pojmy svoboda a demokracie? Vnímám je jako základní předpoklad důstojné lidské existence, bez nich je to jen přežívání. Jen je třeba, aby si všichni uvědomili, že to s sebou nese i tu zodpovědnost. A že svoboda není o tom, že sobecky omezuji druhé, ale že je naopak respektuji. A ve všech lidských společenstvích, rodinou počínaje, platí, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. A jsme obloukem o té demokracii – musíme si dohodnout pravidla, a když je většinová shoda, pak je všichni budeme ctít a dodržovat. Jana Šeblová (*1957)
Jak jste vnímala události roku 1989? Hlavně tu atmosféru si pamatuju. Na tu se nedá zapomenout, byla úžasná. Všichni se na sebe usmívali a byli strašně milí. Pouštěli se ve frontě před sebe, do dveří v tramvaji se nikdo necpal, všichni vnímali ty druhé kolem, a opravdu si pomáhali. Když někdo někomu šlápnul na nohu, omluvil se ten „postižený“ a oba se rozesmáli a já jsem si myslela, že to už takhle bude napořád a že je svět nádherné místo… Víš, jak se lidi umějí radovat, když naši hokejisti vyhrajou nějaký důležitý zápas? Jak se fandí na Staroměstském náměstí a když to vyjde, jak jsou všichni nadšení a ta skvělá nálada je všude ve vzduchu? Tak taková podobná atmosféra tenkrát panovala všude, jen mnohonásobně silnější… Kateřina S. (*1969)
Naplnila se očekávání, která jste měl po listopadu 1989? Mám-li mluvit o očekáváních, musím zmínit jednu silnou vzpomínku, která se mi od té doby stále dokola vrací. Bylo 31. prosince 1989. Silvestrovská půlnoc. Stál jsem, tehdy patnáctiletý, s přáteli na Farské louce v Jizerských horách v jasné, mrazivé noci, dívali jsme se na hvězdy a připíjeli si na ten nový rok, o němž jsme všichni věděli, že bude dost jiný než ten předchozí. A v této chvíli mi kamarád podává láhev šampusu, která kolovala, a nadšeně mi říká: „… tak připijme na to, že jsou komunisti v háji…“. A já si vybavuji svou tehdejší reakci: „… no je to fajn, že jsou komunisti pryč, ale ten svinčík a marast, který nadělali v lidech. V hodnotách, v chování. To bude trvat několik generací, než se to srovná. Bude muset vymřít nejen generace našich otců, ale i naše a možná i ta po nás, než zmizí chování pokřivené komunistickým režimem…“. Tohle mi tehdy blesklo hlavou. Libor Zapletal (*1974)
Fotografie z roku 1989: Radek Vild Fotografie z akce 2019: Richard Hodonický a Jiří Šimák Spolupráce: spolek Krajinou přílivu a Sdružení Serpens
Krajinou přílivu 